Whistleblower není udavač. Ke sporu s Prostějovským Večerníkem

Před pěti lety o mně v Prostějovském Večerníku vyšel článek. Nebyla jsem tehdy poslankyní, ale jen řadovou opoziční zastupitelkou Prostějova. Že prý jsem udavačka, když jsem upozornila na podivné machinacemi s dotacemi do prostějovského hokeje: město sypalo peníze do spolku, který byl v exekucích; ale aby je exekutor nesebral, tak šly mimo oficiální účty spolku (podrobněji třeba zde: https://1url.cz/lrnfX).

Teď, o pět let později jsem se dočkala satisfakce. Krajský soud v Brně rozhodl, že se mi vydavatel Prostějovského Večerníku musí omluvit a zaplatit náhradu nemajetkové újmy 50 tisíc korun. Nebylo to jednoduché, soudy trvaly pět let. Prostějovský soud dvakrát nezákonně rozhodl, že mi omluvu nepřizná, a jeho rozhodování musel napravit soud odvolací.

Mezitím ve sněmovně řešíme zákon o ochraně oznamovatelů. Od některých poslanců slyšíme, že se jedná o udavačský zákon; že přece nemáme chránit bonzáctví.

Tak ještě jednou.

Whistleblowing není bonzáctví. To, že někdo upozorní na korupci, na podezřelé machinace, na porušování zákoníku práce anebo na vypouštění kyanidů do řeky, je správné. Pokud chceme v České republice právní stát, zákony se musí dodržovat.

Nejde jen o právní ochranu, ale i o symbolickou rovinu. Že stojíme za lidmi, kteří za cenu snížení osobního pohodlí, vlastního komfortu, jdou do rizika, a upozorní na problém, který je škodlivý pro společnost.

Snad se podaří zákon přijmout v podobě, aby byl funkční a efektivní. Ale o tom ještě párkrát napíšu. Teď mám radost, že se alespoň tento malý boj v Prostějově podařilo vyhrát.